Within Temptation v Praze

Tak už je to za mnou – rok čekání na to, až moje neoblíbenější kapela zase zahraje v Praze. Vždy když se blíží nějaká veliká dlouho očekávaná událost, tak začnu mít strach, že budu naštvaný, že už je po ní, až bude po ní (stejně jako se to stává třeba po Vánocích). S Within Temptation tohle ale nikdy neplatilo – jejich vystoupení v člověku zanechají hlubokou stopu, ze které může čerpat ještě několik týdnů.

Letos však byla moje obava oprávněná, protože album, které vydali v březnu, není ani metal, ani gothic, ani Within Temptation. Byl to podle mě produkt nedostatku času, protože Sharon se mezi dvěma alby narodily dvě děti. Skládání písniček pak pravděpodobně vzali na sebe ostatní členové kapely, a je jasné, že když při skládání písničky nikdo nedominuje, není možné vytvořit cokoli unikátního.Důkazem pro moji „teorii“ je i to, že skoro žádná písnička na novém albu není v Sharonině přirozené poloze.

Moje obava pokračovala i na koncertě – zažíval jsem sice pocity jako před třemi lety, ale jen na začátku. Pak zahráli 3 písničky z nového alba a já jsem se tak trochu začal nudit (ale pořád to bylo lepší než jakýkoli jiný koncert). Nakonec ale začali hrát písničky ze starších alb střídavě s těmi novými – a už se do toho dostali, už to byli Within Temptation. A já jsem si odnesl další nezapomenutelný zážitek.

Vypadá to, že Within Temptation si to uvědomili – že se jen ve svých patnácti rozhodovali, co dál dělat a nakonec se rozhodli, že budou nadále dělat gothic metal. Je totiž docela zvláštní, že na „Unforgiving-tour“ hrají tak málo písniček z alba The Unforgiving. Opravdu to vypadá jako vzkaz fanouškům „nebojte se, nezapomněli jsme, kdo jsme“. ´

Když pominu hudbu, kterou hrají, je tu ještě jedna věc, jak se pozná Within Temptation, a ta se od minule nezměnila. Jedná se o to, co z nich vyzařuje. Jakákoli písnička zahraná naživo, je mnohem mnohem lepší, než písnička nahraná na albu. Svůj podíl na tom samozřejmě má i dokonalý hlas Sharon den Adel, která zpívá čistě i po dvou hodinách hopsání ve druhém měsíci těhotenství. Ale podle mě největší roli hraje to, jak k tomu přistupují – oni se baví, oni hrajou pro radost, oni nepracují (i když při prvních 3 písničkách jsem měl pocit, že už je to rutina, ale nakonec se do toho dostali).

Není to prostě ten typický přístup „já jsem hvězda a vy mě žerete!“, jejich nahlížení bych popsal asi jako „tak jsme se tu sešli a my vám zahrajem, a pořádně si to užijem“. Není tam jen to působení kapely na fanoušky, ale působení fanoušků se projevuje i ve vystupování kapely. Když jim hodili medvídka, tak si ho Sharon vzala a ještě něco k tomu říkala, když dostali českou vlajku, tak si jí celou písničku předávali a užívali si to. A když po koncertě Sharon děkovala za úžasnou atmosféru, tak říkala, že byla překvapená, když někteří fanoušci čekali u vstupu už od 8 od rána. Potom si všimla, že stojí v první řadě a šla dolů za nimi je pozdravit.

Když skončil koncert, všichni se rozutekli, ale mně to nedalo a vydal jsem se hledat jejich autobusy, protože vím, že po každém koncertě se u svého autobusu se členové kapely sejdou s fanoušky a povídají si, fotí se a podepisují se. Byl jsem kamarády proklínán za to, že je nutím hodinu čekat venku pod halou, ale nakonec mi za to děkovali. Asi po hodině zadním vchodem vyšel megasekuriťák a miničlovíček s kapucí a nastoupili do auta nedaleko autobusů Within Temptation. Když si človíček v autě všiml, že tam na něj čeká hrstka fanoušků, sundal si kapuci a vyklubala se z něj mávající Sharon den Adel. Když zjistila, že je fanoušků víc než hrstka, donutila řidiče zastavit auto a na půl hodiny se bavila a fotila s fanoušky (a já jsem samozřejmě jednu fotku také ukořistil). Líbilo se mi, že po každém vyfocení se chtěla podívat, jak ta fotka vypadá a ještě to vždycky komentovala. Mně řekla „to je docela dobrý, ne?“. Na tomhle příkladě je vidět, že je to baví, a že to opravdu nedělají pro peníze. Proto jsou Within Temptation unikátní, proto je miluju.