Dokonalost
Občas mám pocit, že svět je nějak s hora organizován, protože mi připadá, jako by někdo na mé myšlení působil tematickými bloky, které mi tajně podsouvá ve všem, co v jedné době konám. Tento podzim (vlastně už od léta) je protkán dokonalostí, se kterou se setkávám ve všech aspektech běžného života. A ve věcech, které dokonalé nejsou, vidím to, co jim k dokonalosti chybí.
Název tohoto článku jsem si vypůjčil ze Star Treku (ve kterém už asi půl roku žiju a nemůžu se z toho dostat), kde rasa Borgů omezuje individualitu svých příslušníků kvůli tomu, aby mohli dokonalost provozovat. A na rase Borgů to lze asi všechno nejlépe vysvětlit, ale vzhledem k tomu, že se s ní převážná většina z vás nesetkala, nebudu vás s tím nudit.
A co je tedy dokonalé? V těchto dnech asi tři věci. Zaprvé Within Temptation – měl jsem možnost navštívit hned dva jejich koncerty z nového turné, které mě přesvědčily, o tom, že tito lidé dokonalost provozují (a určitě by ji na koncertech pocítil každý bez ohledu na to, jestli poslouchá Death metal, nebo disco). Potom můj pivní kamarád Pavel, který se na čas zbavil cílů a začal být dokonalý. A také nejmladší člen naší rodiny, kterému táhne na šestý týden.
Pravděpodobně tato dokonalost není způsobena nějakým transcendentálním zájmem, ale jen nakupením správných životních zkušeností ve správné fázi vývoje mého myšlení. A kde že tedy ta dokonalost je? V odhodlání a v přesvědčení. Dokonalost je skrytá, ale člověk ji nepřehlíží – vidí ji, ale uvědomí si ji, až po odeznění jejího působení.
Když plánuju jet na koncert Within Temptation, tak vzpomínám na to, jak to posledně bylo dokonalé a rozhodnu se, že to tentokrát musí být mnohem dokonalejší. Vyrazím tedy o pár hodin dřív, pak mrznu ve frontě před vchodem do haly, potom absolvuju nejnáročnější běh v mém životě, opřu se o stage a z první řady se těším na vystoupení. Přijde předkapela, která mě nadchne a navnadí na to, že uvidím mojí zamilovanou kapelu takhle zblízka. Pak konečně nastane očekávaná chvíle, ale přijde mi to všechno najednou úplně normální – žádný pocit výjimečnosti. JENŽE! (v tom pocitu běžnosti to tkví) Jenže ten koncert je hned pryč, uběhl jako pár minut a já odcházím. Mohl bych být naštvaný, že jsem si to neužil, ale já jsem místo toho blažený, protože to bylo dokonalý. Tyhle lidi nic neřeší, mají talent a styl a hrajou, protože to tak myslí – neřeší, co budou lidi říkat na výpadek kytary, na nepřesnosti v intonaci, nebo na zádrhel se zvukařem. Užívají si to s nimi a jen díky tomu že si to užívají, tak si to užívají i fanoušci. A protože to neřeší, tak ani ty chyby nedělají.
Při jedné naší diskusní seanci s kamarádem Pavlem jsme došli k tomu, že k dosažení dokonalosti je potřeba zbavit se cílů. Nebo lépe řečeno věci „dělat“ namísto „udělat“. Chcete li lepší svět, můžete ho zlepšit hned teď tím, že se budete chovat podle principů, které vám jsou blízké a které myslíte vážně – ale nesmíte ho chtít zlepšit v nějakém vyměřeném časovém rámci, ve kterém uděláte všechno pro to, abyste dosáhli stanoveného cíle – to totiž není upřímné, protože mnohdy budete muset jednat tak, jak byste přirozeně nejednali. A navíc (ve stavu bez cíle) máte větší šanci, že toho nakonec dosáhnete, protože se nestresujete.
Poprvé v životě jsem měl možnost sledovat první měsíc života lidské bytosti. A nutně jsem musel dojít k myšlenkám o tom, jestli už je to „člověk“ (v jistém slova smyslu) nebo jenom biologická existence, protože všechny jeho funkce jsou čistě přírodní a i ty sociální, které má člověk přebujelé, se odehrávají jen na instinktivní úrovni. Častokrát mívám pocit, že musím své tělo hlídat, omezovat a organizovat, aby prospívalo. Ale na tom malém dítěti je vidět, že stačí mít nějaké směřování, a jeho tělo udělá všechno tak, jak je třeba, a to dokonale. To dítě (přirozeně) chce posílit a stát se „člověkem“, a za ten měsíc je vidět obrovský vývoj, protože prostě chce a dělá to – bez cíle, opravdově.
Řekl jsem to už předtím a říkám to znova, tyto tři věci spojuje dokonalost, která se promítla i do mého života – není to tedy pouho pouhé pozorování. Hraju v kapele a mívám s tím občas problémy, jsou tam některé náročnější části, nebo některé, které neumím muzikálně pochopit. Když jsem se ale vrátil z koncertu WT, v opojení dokonalosti jsem také dokázal hrát „dokonale“, přejal jsem jakýsi vnitřní pokyn „prostě hraj“ a prostě jsem hrál, bez ohledu na to jak vypadám, jestli to hraju správně a nebo jestli to ladí. Výsledek byl takový, že jsem hrál dokonale (v rámci mých možností). Druhý příklad zužitkovávám právě teď, když píšu a nehledím na jazyk, kterým píšu a na délku mého příspěvku. Je mi jedno kolik lidí to začne číst a kolik jich to dočte, protože mým cílem nebylo mít čtenáře, já jsem se chtěl jen vyjádřit, což mi přivodilo osobní pocit blaženosti, který je lepší než pocit navštěvovanosti. Zužitkování třetího příkladu je praktičtější, když jsem očekával vyčerpávající koncert, zmocnila se mě komplikace jménem rýma, ale já jsem se rozhodl rýmu nemít (nikoli se jí zbavit) – tak jsem jí neměl.
Dokonalost má dva háčky – první je ten, že je potřeba vzdát se své individuality, do čehož se nikomu nikdy nechce a především okolí to nechápe (musím vás ale ujistit, že tu pravou individualitu, nebo spíše unikátnost získáte až jako dokonalí, ale v té fázi vám na tom už nezáleží). Tím druhým háčkem je to, že kromě dokonalých věcí na světě existují i nedokonalé věci – svět tedy není dokonalý, z čehož můžete být smutní a vzdát to.
